Koza není kráva

Koza a Kráva

 

O kozím mléce koluje mezi lidmi mnoho mýtů. Jedni říkají, že je pro alergiky stejně nestravitelné jako to kravské, druzí zase, že je to zázračný všelék. Já místo toho vyprávím příběh.

 Když máte doma kojence, který řve hlady, a vy mu jako matka z nějakého důvodu nemůžete nabídnout vlastní mateřské mléko, sednou na vás chmury a nezvednou se, dokud jim s pořádným rozběhem nepodkopnete židli. Jak? Jednoduše tak, že za svoje vlastní, mateřské, seženete náhradní mléko, které bude

 

1. vašemu dítěti chutnat,

2. pro vaše dítě dobře stravitelné a nebude u něj způsobovat alergickou reakci,

3. pro vás, jako zodpovědného rodiče, přijatelné i potom, co si zjistíte jeho složení a původ.

 

Pro kojící (respektive v inkriminovanou chvíli nekojící) matku je jakýkoli problém, který se při téhle životně důležité aktivitě vyskytne, jako Mount Everest, který se jí z ničeho nic postavil do cesty. Jen si tak jde rozkvetlou loukou, v žabkách a letních šatečkách a najednou, prd ho! Vztyčí se před ní ledová hora s vrcholem v nedohlednu. Věřte mi. Já tam byla. A vzhledem k tomu, že kojíte 8× a víckrát denně, roste Mount Everest exponenciálně každou hodinu až do té doby, než je žaludek vašeho potomka plný.

 

S mým prvním synem, Frantou, to docela šlo. Sice jsem nikdy neměla mléka na rozdávání (zlomyslným báchorkám o jeho samovolném vytékání dodnes odmítám věřit! :), ale zvládli jsme to a já ho kojila až do jeho prvních narozenin. Proto mě při druhém těhotenství ani nenapadlo dělat si starosti, zjišťovat alternativy, zkrátka zorientovat se v problematice náhradní výživy. Navíc každá laktační poradkyně vám řekne, že by to bylo jako zvedat víko od krabice plné jedovatých hadů. Při kojení je přece důležitá hlavně psychická pohoda a důvěra ve vlastní schopnost nasytit své dítě. S Kubou, číslem dvě v naší rodinně kartotéce, přišla nejdřív velká radost. Vyloupl se, krasavec, na svět docela bez problémů a culil se na nás od prvních okamžiků. Ale jen co nás opustily naše milované babičky Marušky (jo, jmenují se obě stejně a střídaly se u nás během šestinedělí ve vaření slepičích polévek), přišel střet s realitou. Franta byl ještě prcek a malého vetřelce, který ho okradl o maminku, si zpočátku moc neoblíbil. Hned v prvních týdnech po bráškově narození si střihl šestou nemoc a po ní jakoby se v něm předčasně začalo probouzet období vzdoru (byly mu ale teprve necelé dva roky). Zkrátka a dobře, dával mi zabrat, co to šlo. A mateřské mléko, kterého bylo ze začátku jak v obecní mlékárně, se jednoho dne někam vytratilo. Kde jsi? Haló, mléko!

 

Hormony a emoce pracovaly. Trnula jsem, křičela vzteky, brečela. A Kuba se mnou. I Franta se přidal. Ten cizinec, co si jinak říká „můj muž“, nám v té době asi vůbec nerozuměl… Období nedostatku po krátké době znovu vystřídalo období hojnosti. Kuba z toho byl pořádně zaražený. Moc se nenapil, spíš se jen tak zalykal. Následovala první mastitida. Pak druhá. Pak to zas vyschlo. (A já o tom všem podrobněji píšu tady, protože ještě víc vzteku a pláče do jednoho textu nenarvu ☺)

 

Zuby nehty jsem se bránila umělému mléku. Ale nakonec na něj přece jen došlo. A s ním u nás poprvé zazvonil pan Ekzém. Kubovi se začal dělat nejdřív v obličeji a později i v loketních a kolenních jamkách. A že by byl po nasycení umělým kravským mlékem o moc spokojenější, to se říct nedalo. Nejdřív jsem si myslela, že je to z prožitého stresu, ale po pár večerech strávených vyhledáváním informací na internetu jsem měla jasno. A naše paní doktorka mou obavu potvrdila. Kuba je alergický na bílkovinu kravského mléka. Museli jsme opět hledat alternativy, Kuba proprděl a prořval pár dalších testovacích nocí, až jsme našli jakýs takýs kompromis. Pořád jsem se snažila nevzdat kojení a slibovala si, že přikrmujeme jen dočasně. Trvalo to další čtyři měsíce a pak jsme rovnou přešli na příkrmy z ovoce a zeleniny. Atmosféra u nás doma se trochu uvolnila. Kojení probíhalo konečně v pohodě. Přišlo léto. Franta dal Kubovi první pusu a půjčil mu na minutku oblíbeného angličáka. Kuba v noci klidně spal, jen večer občas hladově zahlížel po Frantových bíle mlékoskvoucích kaších. A já se někdy tou dobou, v neustávající snaze dobrat se rozhřešení za to, že jsem svému miláčkovi nedopřála „to nejlepší“, náhodou proklikala až ke kozám.

 

Me-eeee! Zamečely na mě z jedné stránky, na které si nějaký drzoun, nadšený snad i pro kozí bobky, troufl tvrdit, že alergie na kravské mléko nemusí znamenat, že vaše dítě „neskousne“ kozí. Že bílkovina kravského a kozího je jiná, a že když se to kojenci správně naředí, může mu otrlé rodičovstvo lít do řvoucího chřtánu snad i čerstvě nadojené, a že se to prostě musí vyzkoušet. Cák. Dá rozum! A proč to neví naše paní doktorka? He?

 

Mozek se bránil. Hledal výmluvy proč hned neběžet k sousedce, která pro nás nic netušíc u sebe v chlívku celou tu dobu přechovávala řešení naší neblahé situace… Inu, ukažte mi někoho, kdo si rád přizná, že něco totálně prošvihl. A tak jsem šla. A nadojily jsme žejdlík. A Kuba to testnul. A ono si to sedlo. Tedy to mléko a to dítě. Sedlo si to hned na první dobrou. A já si z toho sedla na zadek, plus probulela pár dalších nocí (chvíli pro to, že to dopadlo dobře, chvíli pro to, že to nedopadlo dřív). No a od té doby se, jak už jsem někde psala, u nás kozy zabydlely.

 

 P. S.

 Pro jistotu (a pro rodiče v podobné situaci) dodávám, že i když si čerstvé kozí a kojenec sednou tak jako u nás, nesmí se zapomínat na doplňování látek, které prostě v žádném jiném mléce než v mateřském nejsou. Jde hlavně o vitamíny, železo, vápník a stopové prvky. My už v tu dobu jeli v příkrmech, takže jsem to neřešila, ale pro plnohodnotnou kojeneckou výživu je potřeba tzv. fortifikované mléko, tedy mléko obohacené o tyhle látky. A takové je jen to v prášku. Navíc ne každý má možnost osobně poznat svého dodavatele a zkontrolovat čistotu chovu, takže pro ty nejmenší prcky opravdu raději hygienicky nezávadné a fortifikované kozí v prášku! Dnes už se dá (jak zjistíte z dalšího vyprávění) sehnat i u nás.