Skoro se mi chce napsat: v minulém díle jste viděli… a převyprávět v rychlosti znovu to naše mléčné trápení, o kterém jsem se tady poněkud rozvlekle rozhovořila minule. Že by nějaká forma autoterapie? Ale ušetřím vás a povím vám rovnou o tom, jak báječně jsme se měli, když jsme zjistili, že Kuba, můj mladší, ačkoli alergický na kravské, dobře snáší mléko od kozy.
Byl to ráj. Nejen proto, že se to u nás v nádherném kraji Českého ráje doopravdy tak jmenuje, ale hlavně pro ten pocit, že moje děti žijí (= v jejich věku hlavně jedí a pijí ☺) zdravě. Pro noci bez buzení, křiku a převalování. A pro Kubovu kůži bez ekzému. A pro jeho spokojený výraz, když jsem mu večer místo mdlé, vodovaté břečky bez chuti a vůně naservírovala kaši stejně sladce voňavou a mléčně bílou jako byla ta, co obvykle jídává jeho starší bratr Franta. A taky proto, že Franta nepozorovaně a bez diskuzí přešel z kravského taky na kozí. A koneckonců i proto, že jsme se s kozami všichni spřátelili. Chodili jsme se na ně k sousedce koukat a občas jim na pastvě dělali babysitting… Nebo spíš ony nám. Já to léto proseděla většinou na dece s tabletem, zatímco kluci kolem mě poletovali s mečícím stádečkem a jako u vytržení sledovali, jak si ta mlsná zvířata pečlivě vybírají, kterou rostlinku si dají a kterou ne. Jedním okem jsem je hlídala a druhým slídila na netu po dalších kozích informacích. A spamovala jsem přitom samozřejmě své nebohé přátele na Facebooku: „Věděli jste, že koza spase až 450 různých bylin? A že pořekadlo o mlsné koze se zakládá na faktu, že si koza z pestrého lučního porostu skutečně vybírá jen to nejlepší? Takže pověstná kozí mlsnost je vlastně spíš přirozený instinkt pro zdravé a vyvážené stravování? A že se zároveň v kozím mléce, mnohem více než v kravském, uchovává pro lidský organismus otisk toho, co kozy zkonzumovaly? A že je tedy důležité poskytnout jim vhodné prostředí pro pastvu a nedržet je zavřené v kozínu ☺, tak jako krávy v kravínu? Víte, že kozí mléko působí třeba proti vzniku rakoviny? Že je přírodním antibiotikem? Že brzdí růst bakteriálního základu TBC? A že jeho tuk je, na rozdíl od toho v kravském mléce, rozptýlen do drobných, lépe stravitelných kuliček? Že látky, v jeho tuku obsažené, zřejmě pomáhají předcházet arterioskleróze a infarktu? Že kozí mléko působí pozitivně na regeneraci poškozených buněk, což po selsku znamená, že pomáhá organizmu při regeneraci (odtud zřejmě víra v jeho omlazovací účinky…)? A nevíte, proč o tom všichni (kromě mě, hehe) tak málo mluví…?“
Brzy jsem získala pověst kozí ochránkyně a propagátorky. No co, říkala jsem si a představovala si sebe samu jako Sigourney Weaver v Gorilách v mlze:). Však jim to jednou dojde.
Došlo ovšem něco jiného. Přišel podzim, zima, Vánoce a šťastný nový se spoustou předsevzetí o zdravém životním stylu, a pak najednou bác! Došlo kozí mléko. Co? Jak? Proč? Není možná! My ho přece potřebujeme! V zápalu nadšení z toho, jak si koza (opět na rozdíl od krávy) po staletí dokázala udržet přirozené instinkty, jsem jaksi přehlédla fakt, že k tomu patří také jedna nepříjemnost. Tvrdohlavě si totiž, potvora jedna, zachovává i přirozenou sezónní laktační pauzu. Koncem zimy a začátkem jara si prostě kozy hromadně vyberou dovolenou a hodí (kozí) bobek na všechny závislé matky a jejich ekzematické děti. Najednou jsme jim, egoistkám vousatým, úplně ukradení! Prostě, mléko NENÍ a trhněte si, me-e-é!
Naše večerní mléčné kašebraní skončilo a venkovská rodinná idyla se rázem rozplynula v mlze stejně husté jako v tom výše zmíněném filmu. Moje trapné snahy namluvit klukům, že kaše jsou pro mimina a že mléko bude v naší rodině pít už jen to malé, co mi roste v bříšku (ano, Maruška byla tou dobou už na cestě), se nesetkaly s velkým pochopením. A tak jsem opět sedla k počítači a hledala v různých skupinách, fórech a diskuzích rady, tentokrát na téma „náhražka kozího“.
S dětmi je to prostě tak. Vždycky, když si něco „namakáte“ a začnete si užívat, jak vám to konečně klape, posune se najednou bez předchozího varování celý vesmír do dalšího stadia a vy musíte všechno budovat znovu. Prostě neustálá změna. Což je ale, na druhou stranu, jak se říká, život…
Odhodlaně jsem se pídila po informacích o tom, jak ten jarní nedostatek kozího mléka dětem vynahradit. A výsledky se dostavily překvapivě rychle. Jako tele na vrata jsem po nějaké době hledání zírala na stránky (české!) firmy, která prodává kozí mléko a kaše v prášku. Chvíli se mi nechtělo věřit, že to budu mít takhle jednoduché. Určitě v tom bude nějaký háček. Budou nekvalitní. Nebo přechemizované. Budou smrdět. Nebudou je mít skladem… Ale potom mě ze zbytečných pochyb vytrhlo povědomé dupání třech párů sněhulí pod okny, a než se ti moji chlapi v chodbě vysypali ze zimních kombinéz, měla jsem objednanou první várku Kozích kaší.
Hedvábně mléčné kaše tak s námi nakonec, navzdory nehorázné kozí stávce, zůstaly i přes zimní a jarní měsíce. A já si od té chvíle s Maruškou v břiše povídala o něco uvolněněji, protože jsem věděla, že i kdybychom po jejím narození s kojením bojovaly podobně jako v případě Františka a Kuby, budeme mít po ruce řešení, po kterém se nebudu zdráhat sáhnout v podobě kojeneckého kozího mléka.
Prostě, ten, kdo kozí mléko v prášku vymyslel (a začal vyrábět), ať se u nás v ráji klidně někdy zastaví. Dostane ode mě kus koláče, sklenici kozího a velkou sladkou pusu!